Zúčastnil jsem se několika seminářů. Týkaly se využití digitální fotografie v oboru péče o památky. Jako červená nit se řadou přednášek táhlo téma: jaká je životnost digitálního snímku? Má vůbec smysl tato technologie? Neměl by se postup digitální fotografie raději pro jistotu zakázat?! V řadě významných světových ale i našich institucích však vědí, jaké možnosti toto zařízení poskytuje.

Do řady oborů lidské činnosti leckdy těžce pronikají nové vynálezy, nové postupy. V oboru péče o památky je snad největší

m předsudkem názor, že záznam digitálního snímku je prý něco velmi pomíjivého, něco s mnohem menší životností, než u klasické fotografie. Je to něco, na co není údajně spolehnutí.
Kontakt s dokumenty psanými husími brky na pergamen nebo na ručně vyrobený papír zřejmě vyvolává u řady archivářů, muzejních pracovníků a knihovníků názorovou platformu, že pouze výsledky klasických technologií jsou věčné. A chemická fotografie - to je dnes již skutečně klasický postup, stejně tak jako technika mědirytu.
Celý svět však je nyní založen na počítačích, počítačových sítích, prvky CCD, mikroprocesorech. Obranné systémy velmocí i malých zemí, ekonomika, kurzy světových měn, burzovní trhy, řízení výroby, sdělovací prostředky - to vše jsou počítačové systémy, ale také archivy digitálních informací na CD a dalších nosičích. Ať se to komu líbí nebo ne, jsme obklopeni funkční vyzkoušenou technikou, kterou využíváme. Elektronika, počítače ... to jsou klasické postupy dnešní doby.
Dochází tak k paradoxům, neboť jedna a tatáž osoba sice nemá důvěru ve svět počítačů, který zasahuje do jeho oboru - tedy zde do muzejní nebo archivářské praxe. Zároveň ale jí nic nebrání, aby si např. nezaložila konto ve spořitelně a nedala tak v šanc své peníze „těm nedůvěryhodným“ počítačovým databázím.
Ale není prostor na ironii a úsměšky. Výše popsaná situace má totiž velice vážné důsledky. Na setkáních historiků a na seminářích o nových technologiích v péči o památky a originály se tak vlastně řeší převážně zástupné problémy: Jak dlouho vydrží cédéčko s fotografickou dokumentací? Budou si moci naši potomci prohlížet a zpracovávat námi pořízené digitální archivy?
Samozřejmě budou moci. Ale rozlišujme dvě možné otázky - trvanlivost digitálního nosiče na straně jedné a životnost samotného digitálního snímku. Ta první otázka se týká pouze problematiky používaného média, např. CD. Zde však starosti přenechejme těm odborníkům, kteří se zabývají oborem digitálních nosičů. Nás však zajímá především digitální snímek sám o sobě. Ale není v tomto tvrzení rozpor?
Není! Dejme tomu, že existuje teoretický důvod pro nedůvěru v digitální nosič (např. disk CD). Pak ale nám nic nebrání vytvořit jeho digitální kopii - uchované fotografie budou v každé kopii stále ve stejné kvalitě! Tuhle možnost v chemické fotografii nemáme. Zde reprodukovaná kvalita klesá kopie od kopie, ale také postupem času, dalšími obrazovými úpravami. To je zároveň hlavní důvod, proč proces digitalizace byl vyvinut. Digitální fotografie je obrazem, který vznikl přímým převedením obrazových odstínů a polotónů reality promítnuté objektivem na senzor CCD do jednoznačného světa číslicových kódů. Takto zpracovaný obraz nepodléhá zkreslení, které jinak nastává např. stárnutím fotografických barviv. Digitální fotografie tak tvoří důležitou platformu pro nestárnoucí snímky.

Nenechávejme se svést na falešnou stopu pseudoproblémů. Jděme do podstaty věcí, které jsou velmi důležité a které navíc přímo ovlivnit můžeme.

Jde přeci právě o zmíněné památky, tj.:

• aby byl originál zachycen co nejpodrobněji, co nejvěrněji po stránce barevného podání
  
• aby snímek měl neomezenou trvanlivost
  
• aby fotodokumentace pokračovala co nejefektivněji, nejrychleji a nejlevněji
  
• aby technologie pořizování snímků byla ke snímaným předlohám co nejšetrnější
  
• aby předlohy bylo možno snímat pokud možno přímo na místě jejich uložení
  
• aby nebyla na závadu velikost snímaných předmětů (od rozměrné tapiserie nebo mapy až po makrozáběry detailů klenotů či tkanin)
  

Chcete-li však získat rady a zkušenosti v oblasti digitální fotografie, obracejte se na specialisty přímo v tomto oboru, jinak dopadnete jako v jistém renomovaném muzeu. Skupina odborníků tam byla postavena před úkol vybrat vhodnou digitální kameru pro snímání sbírek. Zvítězil nakonec přístroj, který zaujal zejména svou schopností fotografovat ve tmě. Směšné?! Vůbec ne. O velkém nadbytku financí v oblasti péče o památky nelze v dnešní době hovořit a tato legrace stála peníze.

Skončila totiž doba, kdy člověk zabývající se počítačovou technikou, měl zároveň patent na znalosti této fotografické technologie. Přestaňme se klanět megabajtům, procvičovat násobilku s pixelami, žonglovat s CD. Archivy, muzea, galerie, jejich depozitáře a trezory jsou naplněné k prasknutí - pusťme se tedy do práce.

Obrazová příloha:

	Klášter sv. Kateřiny na Sinajském poloostrově byl jednou z prvních významných světových institucí, která započala s digitalizací svých sbírek již v polovině 90. let. Klášter využívá několik přístrojů pro digitální fotografii Sinar a zábleskové osvětlení, které je šetrné k choulostivým památkám.
	V České republice má značné zkušenosti s digitalizací plošných a trojrozměrných předloh Ústav pro klasická studia AV ČR. Mají zajímavý pracovní program - digitalizaci starých tisků, rukopisů a dalších objektů, které mají vztah k českým zemím. Na snímku při práci během snímání románských nástěnných maleb v Rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Také tato instituce využívá několik systémů pro digitální fotografii Sinar a patří k nejlépe vybaveným u nás.
	Jiným příkladem je dokumentace textilních vykopávek. Na obrázku je makrosnímek detailu jedné z historických textilií. Zachycuje plochu několika čtverečních milimetrů. Digitální kazeta zde byla nasazena na optické lavici se značně prodlouženým výtahem.

A nakonec jeden odkaz

http://www.clavmon.cz/ na zajímavé stránky Ústavu pro klasická studia AV ČR, kde jsou podrobnější informace o projektu Clavis Monumentorum Litterarum. Naleznete zde i fotodokumentaci vybraných ukázek.